Do expozice Věžního muzejíčka v Soběslavi byly v roce 2012 zapůjčeny laskavostí Biskupství litoměřického věžní hodiny, které byly před instalací moderních, elektronicky řízených hodin, umístěny ve zvonici kostela Petra a Pavla v Horním Prysku. Hodiny delší dobu nebyly funkční, trpěly nepřízní počasí, neboť do věže před její nedávnou opravou zřejmě zatékalo. Rám stroje i kola byla značně zkorodována, některé součásti byly poškozeny, nebo vůbec chyběly (obr. 1).
Bylo dohodnuto, že před instalací v muzejíčku budou hodiny opraveny tak, aby byly uchráněny před dalším poškozením a aby bylo možno náznakově předvádět jejich činnost. Před přesunem hodin do dílny bylo nutno stroj – vzhledem k jeho hmotnosti a rozměrům, kompletně rozmontovat (obr. 2). Demontáž byla usnadněna tím, že na spojování součástí byly použity mosazné matky, které bylo možno bez nebezpečí poškození povolit. Při demontáži byla zároveň provedena inventura poškozených a chybějících částí. Při prohlídce součástí jsme zjistili, že chybí větrník s rohatkou u bití celých hodin, u čtvrťového bití se zachovalo částečně jedno křídlo větrníku. Dále chyběla spouštěcí páka bití a závěs kyvadla.
Stroj věžních hodin má rám složený ze železných kovaných pásů, spojených mosaznými maticemi. Je složen ze tří funkčních celků: soukolí hodinového, bití čtvrtí a bití celých hodin. Má vratný kotvový krok, řízený 2,8 m dlouhým kyvadlem s těžkou litinovou čočkou. Stroj byl poháněn těžkými závažími, vyrobenými z upravených čedičových sloupců. Závěsná lana se navíjela na bubny, vyrobené ze dřeva. Dřevěné jádro bylo pobito železným plechem. Na stroji jsme nenalezli žádnou signaturu výrobce, pouze na některých kovaných dílech byla vyražena značka (obr. 3). Podle konstrukce rámu a ozdobných motivů na tyčích se lze domnívat, že se jedná o dílo Michaela Christa ze Šluknova, kde působil v první čtvrtině 19. století.
Po rozebrání stroje na jednotlivé součásti byly nejprve železné díly ponořeny do lázně sodného louhu, aby byly zbaveny mastnot a zbytků nátěru. Poté byly pečlivě opláchnuty vlažnou vodou a naskládány do nádob s kyselinou citronovou, odkud se díly průběžně vyjímaly, kartáčovaly mosazným kartáčem a v případě potřeby opět ponořily do lázně. Tento postup bylo nutno několikrát opakovat vzhledem ke značné korozi všech částí (obr. 4). Některé hřídele, zvláště napadené korozí, a válce, které pro dřevěné jádro nemohly být ponořeny do lázní, byly odrezovány odrezovačem T.
Mosazná kola po
rozrušení korozní krusty byla očištěna pod vodou smirkovým papírem
(400) a mezizubové prostory byly vykartáčovány mosazným kartáčem.
Přitom bylo zjištěno, že loukotě kola hodinového soukolí jsou prasklé
(obr. 5). Opravu odborně provedla firma pana Nováka ze Semil. Po
ošetření byla mosazná kola natřena bezbarvým lakem.
Všechny železné díly byly důkladně opláchnuty vlažnou vodou, řádně vysušeny a natřeny základovou barvou. Konečná úprava byla u rámu provedena matnou červenohnědou barvou Ral 3000, páky ošetřeny barvou šedou, větrníky a bubny černou matnou barvou.
Před konečnou montáží byly doplněny chybějící díly. Podle částečně zachovalého křídla větrníku byla vyrobena kompletně nová (obr. 6 a 7). Dále byla zhotovena chybějící rohatka větrníku bití celých hodin (obr. 8). Vyrobena byla chybějící páka spouštění bití a opravena vidlice kyvadla (obr. 9).
Po sestavení celého stroje byl doplněn závěs kyvadla. Pro demonstraci chodu hodin v muzeu byla zhotovena kratší závěsná kyvadlová tyč, na kterou byla zavěšena původní litinová čočka. Funkce stroje byla ověřena po zavěšení provizorních závaží. Původní čedičová závaží byla značně těžká, ověřili jsme, že pro chod stroje byla nezbytná, neboť pro rozběh bicích soukolí i bez připojených táhel na cimbály je třeba závaží o hmotnosti nejméně 25 kg. Konečný vzhled stroje po opravě je na obrázcích 10 a 11.
1
2
3
4
5
6 
7
8
9
10
11
