Další cibule visely na futru v kuchyni Na Hrádecké.

Dědu Václava probouzel ještě za kuropění náš kropenatej kohout. Nějak to měli spolu domluvený, že tráva je tak akorát křehká. Nás pak budil šum svistu při obtahování jeho kosy brusným kamenem věhlasné firmy "Bregenzer" nošeným za pasem v toulci s vodou, staccato "klepání" v jazyce Saxů "peening", tj. roztepání nosem kladiva na babce a ještě to největší jablko které právě dozrálo, rozkrojené vejpůl. To nám pravidelně naservíroval ke snídani, potom co ustal zpěv kosiště z nekonečné zahrady. Patu želízka pěkně po zemi táhnul, ne víc než do půlkruhu. Kosa měla pavouka, oblouk potažený fortelným plátnem. Začínal kosit od kadibudky pod tím velkým javorem, co sázela prababka Kateřina Čížková v tom cípu, kudy kdys vedl úvoz Poštovské cesty plné povozů na Prahu. Když došel na protilehlý konec u studny, mohl jak starý Sísyfos započíti nanovo.

V podsvětí odsouzen k těžké, marné práci, válíť do kopce balvan, který sotva k vrcholu dopraven, zpět dolů se řítí.

Naštípal dřevo na celý den a hnedka po návratu z dřevníku, to už jsme byli povětšinou venku z duchen, pro sichr poklepal regmatickým kloubem ukazováčku pravačky na sklo velkého aneroidu přesto, že tento se chlubil, že je „Absolut.Stand Holosteric aus München“ s nastavitelnou nadmořskou výškou a ocelově modrou rafičkou otáčenou pavučinovým řetízkem jako to zadní kolo obdivovaného tátova francouzského galuskáče, toho co dostal od strýce Karla.
Okomentoval tlakovou tendenci a doporučil nám vzíti si dnes pláštěnky na trhání šípků, přestože druhý konec rafičky, ten s kosočtverečným okénkem ukazoval „Shön“, na křídou nafládrovaném ciferníku. Zlatou mosaznou paměťovou rafičku uchycenou jen ve středovém otvoru vypouklého skla našteloval podle té ocelově namodralé. Neopomněl nás vždy poučit, že takové řetízky, tenké jak vlas umějí nýtovat a mají na to boží trpělivost jen řádové sestry a proto se cibulím používajících podobné říká „jeptindy“. K předpovědi počasí jsme ještě vlastnili malou chaloupku s panáčkem a panenkou. Přízeň té slečny a počasí se dala ovlivnit pootočením komínu s koňskou žíní, na které byli zavěšeni oba protagonisté meteorologického ústavu. Tak nějak to později praktikovali i komouši, poroučejíc větru dešti.

A protože rituály jsou zřejmě dost nakažlivé, ťukáme na stejně vypouklé sklo na stěně v koutě u stolu v Nedvězí. Nemaje jen, ještě regmatického kloubu, tak nehtem. A protože u všeho je důležitější směr než cíl, postačí zjistit, zda rafička stoupá k „Schön“ nebo klesá k „Regen und Wind“.

„Navigare necesse est, vivere non necesse“, jak tvrdil už G. Pompeius

V zimě nás pak budil šustot muchlaných novin pro podpal, podobný zvukům svižně pochodujícího batalionu a blahodárné praskání v kamnech, které jediné nás dokázalo vytáhnout z pod duchny.

Ku svačině nám schovával nejrafinovanější delikatesu. „To si pošmáknete, kluci moji.“ Řádně vyškolenej placatej salám lovců, obezřetně ve spíži ukrytej, na průsvitné plátky krájenej a na krajíc čerstvého chleba pomazaného hořčicí z Kremže pokládanej. To byla tehdá, za komančů, převeliká vzácnost, přestože jen od bratrů Uhrů, z nedaleké pusty vezená, spolu s klobásou čabajskou a salámem uherským z bagounů uklohněným. Ti ji ale raději za doláče kapitalistovi prodávali a k nám přišla jen, když se tam za železnou oponou přesytila.
V době kdy ještě pracoval na dráze jako inšpektór, dotlačil po každé výplatě nanukový dort a my ho zdaleka vyhlíželi na cestě od trolejbusu. Od Ejpovičáku nalinýrovali kartografové tu naší novou silnici od Prahy, jako když střelí přesně na nejšpičatější jedinou věž sv. Bartoloměje, nejšpičatější daleko široko a ušetřili tak tehdá, naší císařské milosti hodně trasírek.
Děda si to kulhal takovou krásně nepřehlédnutelnou kolébavou chůzí o jedné holi a občas se shýbl pro matku nebo šroub co ztratila auta, byl nepřehlédnutelný. Zbytek pro jeho Verneovské vynálezy a novátorské experimentování dodala dráha. Deputátní staré vagóny na prkna a vysloužilé, řádně naimpregnované pražce na kterých si vylámala zuby cirkulárka zapůjčená od pana fořta Hlouse, poháněná skrze široký kožený řemen stabilem, jednoválcem, co se startoval doutnákem připalovaným od čvaňháku pana hajného.
Hrádecká to byly těžké duchny v ložnici studené až šla pára od úst, bílá chlupatá psinka Dášenka, o to chytřejší, o co měla temnější rodokmen, angorští králíci, ovce Bobina vytěžovaná i jako jezdecký kůň, kterého jsme neměli a pyšné kdákání ohlašující čersvé vajíčko a zelené hovínko.
Na každém stromu visela dědovi lakovaná cedulka s krasopisným latinským i českým jménem odrůdy jabloně, hrušně nebo švestky a sváděla: "střelte si páni na ty ...". Za to moha určitě ta Lochmanská krev. Jména pak zůstala jen na dokonalém plánu zahrady a v dědově hlavě. On nejenom, že dával stromům jména ale i s nimi rozmlouval. Babička tvrdívala, že to je jen monolog, ale já si tím úplně jist nejsem. Na podzim vyrážel na šípky a trnky do neproniknutelných remízků na mezích mezi poli, kde žili jen ušáčci. Materiál nechával řádně vykvasit ve velkých demižónech na víno a přebytky nosil do výkupu. Přestože šetrná babička o něm prohlašovala, že neudrží korunu, ušpóroval z peněz za rozpíchané ruce na jeden z prvních televizorů značky Rubín, mající i VKV rozhlas a prvou germaniovou diodu na místo lampy. Experimentoval s dálkovým příjmem na monstrózní dřevěné antény a vzpomínal na první krystalku v hospodě se sluchátky na talíři namísto reproduktoru. Dobračisko chráněné babičkou před námi vnuky. Jako pravý ajznpoňák vlastnil řetízkové hodinky zn. Doxa s vyrytým věnováním od pana přednosty, francouzskou vojenskou buzolu, důkaz to vlivu frantíků na naši výzbroj a hůl jako trofej ke špatně srostlému kotníku na pravé noze, kterou si zapomněl pod Pragovkou doktora Janoty. K něčemu ta chromá hnáta přeci jen dobrá byla, změnu počasí neomylně věštila. Z auta na něho ještě vytekla vroucí voda z chladiče a zanechala jizvu ve tvaru velké mapy, kterou jsme s bráchou obdivovali. Pamatuju si ho vždy s holí v pravé ruce. Jen když vešel do domu pověsil ji na věšák na verandě, hnedka za těma oplechovanýma dveřma. Ta hůl startovala vpřed současně s tou levou zrakvenou hnátou, aby to měla rychle za sebou. Dědova pragmatická mozkovna snažila se tomu mrzákovi na straně levé odlehčit, její dráha a čas zatížení byl tak kratší.
Celý dědův archiv deskových negativů na skle vzal za své jen proto, že se nám s Mírou zalíbila ta jeho kožená porodní brašna. Tedy vlastně brašna fotografická s kováním mosazným, kdysi babiččin kufřík do porodnice. A taky proto, že negativy byly vděčným terčem pro šíbr.
Za mlada popsal celý sešit básněmi pro svoji nastávající, Emičku. Pantátovi Čížkovi v dopisech barvitě líčil dojmy z vojny v Mukačevu. Hubená až vyzáblá postava Václavova vlála v dlouhém mantlu. V pozadí pózoval, za tepla nýtovaný most pro železného oře, od pana Eiffela. A protože byl Lochman, měl určitě něco společného i s Islandem.

Na holé lebce čepici s anténou zvanou rádiovka. Manchesterové kalhoty držely štramácké kšandy. Děti květin nevěřily nikomu po třicítce. Naše babka Ema i když se s Amisem Kingsleyovic moc nemusela, ve shodě tvrdila, že „mužům co moc na svůj zevnějšek dají, se věřiti nedá". Tak tomu svýmu Václavovi tudíž bezmezně věřiti mohla.
Lidé se dělí na tu trošku, která standardy vytváří, masu co se jimi řídí a další trošku co se jimi neřídí. Děda, co se módy týče, patřil bez debat do té první, možná třetí. Hrádečtí osadníci se ošacovali podle jeho vzoru, neb za mlada prý znám byl jako "arbiter ELEGANTIAE".
Prostě dělal jen fortelné věci, co přetrvají věky a budou se objevovat, když ne v galeriích, tak určitě na blešácích celého světa, jako třeba ta zmíněná dřevěná Yaggiho anténa pro prvou ruskou televizi.

Jako poslední Hrádecký hospodský ze šichty na dráze rovnou za pípu do šenku, kterou chodíval v noci hlídat ještě jako penzista. V té době již dávno pípu znárodněnou, ze které se už dávno nečepovalo Plzeňské ze sudu dubového ale koktail butanu a propanu do lahví ocelových s vinětou Technoplynu. V tom kamrlíku, kde prabábu Čížkovou kdysi tak vyděsil blesk kulový měl pravé přednostenské nepřetržené kanape a za oknem v zahradě pořád ještě bíle kvetly čerstvě znárodněné kaštany jírovce.
„Halíře dělají talíře“ tvrdila Ema poletujíc po place v šenku a snila o vile jakou měl soused Janota. Nepočítala s tím, že jí je komanč v třiapadesátém při měnové reformě vyfoukne a zbudou jí obrázky na vytapetování kamrlíku.
Děda měl jinej velkej a tehdy ještě těžko splnitelnej sen, náramkové hodinky na elektřinu, takový, kterých jsou dnes plný krámy a všichni koukají po natahovacích, mezi kterými by si ty jeho ajznpoňácký Doxy připadaly jak Rollsroys mezi stádem Trabantů.

Václavův ranní rituál pokračoval u studny dokonalou očistou, když se vrátil ze senoseče. Na konci kuropění, kdy tráva přestávala být už tak křehká, přinesl od studny dva vrchovaté do krémova smaltované a trochu oprejskané kýbly do umývárky, zvané domeček. To pro nás dva, až se ráčíme probrat. Pak pokračoval u bílého kuchyňského stolu, kde v šuplíku odpočívala krabka s břitvou, štětkou a mýdlem. Nastal čas natahování stříbrných cibulí, zavěšených na noc v kuchyni na futře. Svoji chloubu nejprv vyňal z fortelného koženého pouzdra pro nošení na zápěstí a něžně kroutil korunkou cibulovitého tvaru. Tento obřad nikdy nikomu nesvěřil. Věděl, že opravdovým luxusem je čas. V koženém futrálu vypadaly jak náramkové hodinky obra Koloděje ve skafandru kapitána Nema. Natahoval prý i praděd v šenku, pro změnu dřevěnky z Černého lesa. V pravé kličku, levou přidržujíc kisnu ke stěně by se ani o vlas nehnula. Hrádecká by ztratila svůj Greenwich a formani by přestali jezdit na čas, stejně jako postilión na poštovské cestě na Prahu. Já to nepamatuji, ale dosvědčit to shodně mohou všichni štamgasti od stolu pod jírovci i pytláci z lesa Pytle hnedka za humny a těm není radno nevěřit.
Nezbejvá než natahovat něco taky.
Pak teprv nastal čas snídaně, krajíc chleba a špek krájený na průsvitné plátky na bukovém prkénku starým zahradnickým žabikuchem na roubování, každodenně broušeným a otahovaným na koženém řemenu jako břitva na holení značky Solingen. Když se odstěhoval k Václavovi zbejvala z toho, věcně broušeného želízka trochu širší placatá jehla, měl to dobře načasovaný. Šuplík v bílém kuchyňském stole ukrýval i jiné poklady. Lupu, nůžky z toho ukořistěného polního lazaretu Wermachtu a plán stromů, izolepu od Amíků, špulku hnědého motouzu na opravu všeho. Čibuk s pěchovadlem, krabičkou hnědých papírků a pytlíkem voňavého tabáku Amphora ležely v šupleti pod poličkou předválečného rádia Phillips, zavěšeného nad lahvičkou francovky Alpa, medicínou na vše.
Když se nekosilo a to bylo jen v zimě, začínal každodenní rituál popelem, tedy přesněji vynesením popela z Klubek a zatápěním jedinnou zápalkou pod kůrou březovou. Popel posloužil na zledovatělé cestě ke slepičárně, kudy pak prošla Ema nakrmit své miláčky.

Vše mělo svoje místo a pevný řád.

Hrádecká měla i roční periody: vymetání kamen, sušení sena a jeho vážení na kovaném mincíři s mosaznou stupnicí, česání jablek, ke kterému se sjela celá famílie rozesetá do všech koutů Čech a když napadl sníh prohazování tří životně důležitých cest. Ke studni, ke kadibudce a ke zmíněnému kurníku.

Přebytky voňavého sena se směňovaly se sousedem Tyburcem, s tím co získal svatozář fackou Tondovi Zápotockých, ještě než se tento stal druhým dělnickým prezidentem, když se producíroval v hospodě na harmoniku a agitoval. K našim dnešním zlomovým bodům patří předvánoční lezba za jmelím do korun rok od roku vyšších borovic a to ne, že by tak rychle rostly. Věřte nebo nevěřte větve mají stále dále od sebe, soudě podle toho, že kolena nejdou zvednout ku bradě, což před nějakými dvaceti lety nebývalo. A ke všemu v hospodě dole pod kopcem ve Vraném píší naschvál jídelníčky stále menším písmem a nutno objednávat jen dle doporučení hostinského jako v knajpách starého Xiningu, kde byl jídelníček posypán písmenky rozsypaného čaje. Nejprve se borovicolezci jeden po druhém snaží hmouřením v přítmí knajpy zvětšit hloubku ostrosti svých starých anastigmatů a pak si po řadě půjčí usmolené čočky od štamgasta vedle dřepícího.

Vedle Dox, dvou bratranců a dubového ponku v kolně se staletými zářezy a olejovými skvrnami, explosionalistické malby vzniklé mimoděk na stěně dřevěné kůlny tahy čištěných štětců, po něm zbylo to co nás naučil. Lásku ku hře šachové, znalost roubování, poctivého krájení chleba a jaký postoj zaujmout při kování, pilování a kalení hrotu harpuny pro připravovanou expedici ku břehům Šibeniku. A k dalším důležitým křižovatkám životním. V neposlední řadě úctu a obdiv k řemeslně dokonalým nesmyslům.
„Kdo se srovná s chlebem, srovnává se i s lidmi. Pecen pěkně za hranu do levačky a nůž zabodnout do středu od pomoučeného spodku, kde ležel na pekařově lopatě, zakrojit a ve směru hodinových ručiček pěkně kruhem k sobě proti palci". Ty časoměrné stroje jsou s náma všade. „Krájet na prkénku je potupa pro ten boží dar.“

"Dřevo briaru na takový čibuk, z kořene vřesovce stromovitého, musí mít povrch lesklý, ten těžko zakryje zarostlý kamínek. Žádné pískování a jiné nesmysly. To mají laciné cajky. U kupce pak hlavně zkontroluj zda otvor pro náustek, z dobrého kaučuku je v nejnižším bodě fládru, aby tabák dohořel až do konce. Jinak ho nikdy řádně nezakouříš."
Železářství "U Rotta" hnedka u rynku v Jungmannatrasse č.356, telefon 636, nabízelo desítky důmyslných želízek dlát řezbářských. Děda měl jen jedno široké se značkou pavího ocasu a nápisem EXTRA GARANTIE a s tím vyřezal, nebo utruhlařil všechno. Vlastně měl ještě dvě taková malá. Jedno anglikánské až ze Sheffieldu, do písmene „V“ sbroušené, od pana Addise a to druhé od žabožroutů, půlkolaté, se znakem rybího oka. Obě byla ostrá jak břitva a tak je pro sichr zabodával do špuntů od pravého Šampaňského z korkových dubů Provance, těch co si přivezla babička z cesty do Moulin Rouge, kam spolu rajzovali vlakem plným ajznpoňáků. Typický český výraz, jemně naznačující, že tato komunita měla něco společné s železem, potažmo se železným ořem. Proto museli odstavit svůj vagon u Goldenbergů v Tronville en Barrois, na vlečce do "Francouzské manufaktury“. Od některého frantíka tam děda pochytil ta moudra, jak poznat dobrou ocel dláta podle barvy jiskry při broušeni, podle zrcadlového lesku po přelíznutí filcákem. Tak nějak to znali i ti Sheffieldští z druhého břehu kanálu za křídovými útesy.

"Raději obětuj věž než-li koně a drž pěkně všechny nepřátelské figury v šachu". V životě se tím však zrovna neřídil.

Leží už drahnou řádku zim u Václava. Jednou, ve slabé chvíli, při stáčení šípkového vína se svěřil, „brzo po svatbě jsem měl pocit, zda jsem si neukousl příliš velké sousto“. Obejvák plnej bublajících demižonů se šípkovým. To je ta pravá chvíle k důvěrným sdělením. Až mnohem později mi došlo, že měl na mysli naši zlatou babičku Emu, dodnes nevím proč. Tolerovala mu zdravotního šlofíka po obědě, jak říkala „do každého oka dvacet“. Zeptat se už nemůžu, ale někdy mívám sám takovej podobnej, neurčitej ale vtíravej pocit. Starodávné privilégium dát si šlofíka měli asi všichni Lochmani od samotného pana krále, jako někteří jiní Plzeňáci právo várečné. Manželky všech Lochmanů to tolerovaly, co svět světem stojí. Druhým a ne zcela tolerovaným hobby, byl lesní pych a lovecké zbraně. Měly, tak trochu, upilovaný hlavně, aby nekoukaly z pod mantlů, nebo se vtěsnaly do holínky. O žádném jiném škraloupu, krom toho z mléka čížkovic stračeny, co plaval každé ráno ve velkým kafáči s modrejma chrpama, po okraj plným cikorky a melty z pražených bukvic, se k nám dětem nic nedoneslo.

No a ten dnešní ranní rituál našeho plyšového halamy Toníka započne pro změnu už před kuropěním olizováním nejbližších chodidel, které jsou omylem povystrčeny z pod duchny. Na koho padne Černý Petr nafasuje papírový pytlík a opatrně našlapujíc následuje tu černou potvoru do minového pole na Židovských pecích pro ještě kouřící excrement nebo sežranou fusekli.

Ale zpět k cibulím, ty největší visívaly nad postelí prababky Špirkové z Letné a protože jsme národ mašinfírů, taky nádražácký toho jejího starýho, našeho pradědka z tý druhý strany. Bez věnování, ale o to větší. Mohly viseti jen na skobě, neb kapsičku u vesty spolehlivě utrhly. Na ciferníku se skvěl nápis DOXA Anti-Magnétique a oprejsknutý smalt u hodiny druhé po neodborném zásahu nějakého pseudo hodináře. Pod zadním pláštěm se dvěma stříbrnými horaly, prsatou horalkou na laně a Alpami v pozadí, bilo srdce chvástající se dvěma metály Hors Concours Liege 1905 a Medaille D'or Milan 1906. Třetí přidali Doxáci až v šestadvacátém. Nevědomky tak pomohli dnešním vetešníkům v dataci této značky cibulí. K čemu taková medajle muže být, jen houšť páni prezidenti, udělujte.
Korunka do zlatova ohlazena bříšky palce a ukazováku ruky pravé, kterou prý měl ten mašinfíra, shodou okolností taky Václav, při stisku drsnou jak kovářská rašple a s takovým vrcajkem dostává jemná mechanika řádně zabrat. Na chalténu medailónek tý jeho babky Špirkový v barvě teraco. Když se mi po téměř padesáti letech dostaly do pazoury, byly nějak menší, než ty ze vzpomínek, nějak se smrskly, ale to je asi normálka, že se věci časem zmenšují a sedum centimetrů před půl stoletím bylo delších. Strejda Albert o tom věděl své a snažil se prosadit trochu jinou teorii.
Teď odměřují stejně neuvěřitelně přesně čas strávený u "nojbuku", jak říkal prdlavej Tonda, renerál od naproti. Při psaní těhle bludů a není potřeba ani brýlí neb cifry mají jak kola od vozu, neb oči "dog of Baskerville".

A musely to bejt samozřejmě Doxy, s jinejma hodinářskejma firmama dráha nepekla. Jestliže mu je pan přednosta v Merklíně naservíroval k padesátinám, tak to muselo bejt na podzim v šestadvacátým. No abych nedělal moc velký vlny, že jako pocházíme z intelektuálních kruhů mašinfírskejch, on byl vlastně dědek normální posunovač.

Po týdnu mě pan hodinář Čákora přivítal Sherlockovským dotazem.
„Dědeček byl silný kuřák?“
“Jak jste dospěl k této nezvratné pravdě?“
„Kouř jeho čibuku se podepsal na Vašich cibulích. Kolem ložisek se olej proměnil v brusnou kaši s mikročástečkami popele, později ztvrdlou na jemný brusný kámen. Typický čibukový, neboli fajfkový efekt.“

jpa 2007

domů <<<<<<